..

Začalo období ranních mlh. Tedy aspoň já doufám, že to mlhy jsou. Povídala jedna paní, že mlhy bývaly za našeho dětství, teď už se jedná jen o smog. Dovolil bych si oponovat – tolik aut u nás v Pirknpurku neprojede ani za týden, natož za noc, aby vyrobila tolik mlíka, kolik se ráno válí po zahradě. A kdyby jen tam, je to všude, po lukách i polích, silnicích a pěšinách, v houštinách i řidinách, na kolejích i trolejích, v příkopech i zákopech, úvozech i provozech, v sítinách i na písčinách, v houští i v poušti, v korunách i v … eurech.

Potencionálním zdrojem by snad mohla být tepelná elektrárna, kterou máme za humny. Ta je ale pečlivě odsířená a odprášená, nesmradlavá a nehlučná. Funí si své výpary pár desítek metrů vysoko a smog tím exportuje do dáli, nám tu nic nenechává.

Mlha je narozdíl od smogu zdravá. Čtvrthodinka ranního působení vydá za tři napatlání hydratačním krémem. Respirace čísté mlhy osvěží plíce víc než dva kartóny Marlborek. Rostliny a živočichové na pouštích, kde neprší, žijí jen z mlhy.

Mlha přináší i rizika. Třeba na nechráněném železničním přejezdu můžete narazit do uhelného vlaku, mířícího do zmíněné elektrárny. V té duchně zanikne i houkání lokomotivy. Silnice je oslizle kluzká a z větví kape za krk. Auta se vynořují jak kočáry na blatech a jen čekáte, odkud na vás vyskočí nafosforovaný pes baskervillský. Pes nebaskervillský, vypuštěný na procházku, se vrací v podobě špatně vyždímaného hadru.

Podzimní mlha je pláč léta nad jeho skonem, intimsprej podzimu, peřina rozorané hroudy chránící před vesmírným chladem, náhrada deště pro plytce kořenící plevel, vata tlumící na chvíli řev civilizace. V mlze jste najednou sami a všechno je daleko. Nevidíte, ale ani nejste viděni. Můžete bloudit i tam kde to znáte, a můžete se ztratit, když nechcete, aby vás našli. Nemusí být pořád všechno barevné a jasné, ostré a kontrastní. A nemusí pršet, stačí když mlží.