dvacet kulových bomb,

pět raket a půlka chleba.

To není silvestovský nákup příslušníka Hamásu, ale bloggera R.

Sjeli se k nám naši přátelé. Přivezli různé dobroty a ochutnali ty naše. Roztáhli si spacáky na místech určených cedulkami a bavili se vesměs tiše a slušně. Naléval jsem každému, co mu chutnalo. První odešla spát dáma, které chutnalo červené s rumem.

Pět minut před půlnocí jsme pustili televizi. Na jednom programu větší bláboly než na druhém, takže jsme rozlili šampáňo a přijímač zase vypnuli.

Kolem půl druhé jsem měl zívací krizi a už jsem se jí nezbavil. Berka si jako obvykle lehla tak, aby všechno slyšela vleže, a zůstala tak do rána. Kolem poledne jsme podnikli krátkou, leč zásadní demonstraci proti mezinárodním ocelářským monopolům a pak soutěžili, kdo dál doklouzne na hlaďoučkém průzračném ledu. Pak všichni odjeli, naopak přijela Starší. Vyrazili jsme – přes nechuť k masovým akcích – na ohňostroj na náměstí a pak čtvrt hodiny strávili v koloně.

Tak za jeden v … háji.

Ne, nestrávil jsem dvanáct měsíců pod břízkami ani pod palmami, ale většinou pod plochou střechou, zčásti pod ořešákem, něco málo pod borovicemi.

Snad nebyl zbytečný. Možná jsem se v něm dozvěděl něco nového, pochopil něco starého a zapomněl něco, na co nemá cenu myslet. Možná že jsem někomu ublížil (nerad) a skoro určitě někoho potěšil, aspoň někdy. Přestože jsou akční filmy ještě akčnější, zloději drzejší, zákony stupidnější a politikové otlemenější, svět se zase pohnul dopředu. Směrem do krize, ale tak už to chodí. V přírodě taky není pořád léto, někdy musí listí opadat a taky někdy les chytne plamenem, aby na spáleništi mohly vyrůst kytky, co potřebují hodně světla.

A ten nový rok?

Na péefce snad nemusí být sníh, jehličí nebo zmrzlý zajíc. Děkuji všem, co mi přáli cokoliv dobrého, individuálně nebo kolektivně, a jdu do nich stejným kalibrem.

Přeju vám všem rovnou cestu. Může být i trochu do kopce, protože z vrcholu uvidíte vždycky něco nového. Mělo by na ní svítit slunce, ale v případě potřeby na ní být nějaký strom na schování. Je lepší, když po ní nejedete sami, a ještě lepší, když máte někoho za zády. Je fajn jet svou vlastní cestou. Ne po dálnici, kde musíte pořád dávat pozor, co dělají ostatní, ale po cestě, kde ještě cítíte, jak kvete heřmánek.