…

Někdy asi v dubnu roku 1995 přišla kolegyně Dlouhokladivová a říká "Nechcete smetáka?" Šla se svou vlčáčicí na procházku a přidružil se k nim a nenechal se zahnat. Tak ho vzali domů, nakrmili, ohlásili do útulku, a když se nikdo nepřihlásil, nabídli.

Chtěl jsem smetáka, protože děti by měly mít možnost a povinnost taky se o něco starat. A taky měla Mladší jakousi canisfobii, jestli se to tak jmenuje, a když jsme o tom řekli naší známé, dětské psycholožce, pravila "Bojí se psů? Já taky, hrozně!"

Tak jsem po poradě doma další den přivezl Buflíka, v tašce, ze které celou cestu nevystrčil nos. Přidělili jsme mu deku coby pelíšek a rozdělili si venčení: Berka ráno, děti odpoledne a já večer.

První dva týdny to byl úplně tichý pes, nevydával žádné zvuky. Snad nelitoval, že svým bývalým majitelům utekl nebo že ho zavrhli. Nebyl chovný, protože byl jednokulčák a taky asi malinko nadstandardní délky i váhy, prababička asi měla něco s nějakým jezevčíkem.

Časem začal i štěkat. Na drezúru jsme v jeho odhadovaných třech letech a při jeho ušlechtilé palácové rase nepomýšleli, nicméně kazit ho krmením od stolu nebyl dobrý nápad. Ale byl to prostě miláček.

Procestoval s námi spoustu koutů republiky, když se ale Maldší a Starší přestaly účastnit našich akcí, nechávali jsme ho raději doma. Stejně byl k stáru v cizím prostředí čím dál nevrlejší.

Poslední dobou už dokázal i upadnout ze stoje čtyřnohého prostého. Srdce mu posilovaly léky, unavené šlachy a klouby se už moc posílit nedaly.

Asi před rokem a půl prakticky ohluchnul, to ale celkem nevadilo, stejně si vždycky dělal co chtěl sám. Horší byla mozková mrtvice, potrefila ho skoro přesně před rokem a vypadalo to špatně, ale rozběhal to. Pořídili jsme mu kvůli tomu i pas a čip, abychom o něj mohli v tomhle stavu pečovat i na dovolené. Horší byl vřed na pravém oku, který si asi přivodil nějakým nárazem v záchvatu a nedal se vyléčit. Daleko horší mu ale vznikl později na pravém.

Do té doby měl přese všechno ještě pořád radost ze života. Na procházce sice došel nejvýš k bráně souseda Gomorky, ale výletu se dožadoval. Od konce června už ale přestal zahradu neopouštět.

Věnovali jsme mu péči, vstávali ho venčit nebo krmit v noci nebo brzo ráno, přenesli přes těžko překonatelný deseticentimetrový schůdek balkónových dveří, ale už to bylo jen přežívání.

Bylo to naše první a poslední zvíře, nepočítáme-li drobné hlodavce. Byl s námi víc než čtrnáct let a k tomu běhal po světě ty asi tři roky, které prožil kdovíkde. Snad to nebyl psí život, jen ten celibát bych mu nezáviděl.

Podobal se mi, jak se má správně pes pánovi (a naopak) podobat. Měl zkažené zuby a občas smrděl. Měl rád maso a sladkosti. Byl náladový a dělal si všechno po svém. Nebyl na nikoho zlý, ale chránil si své soukromí. A nikdy nekňučel. Nechával si své problémy a bolesti pro sebe.

Dnes mi usnul na klíně a po čtyřnásobné dávce anestetika vypustil svou psí duši. Budu si ještě chvíli klást otázku, jestli to nebylo moc brzo. Nebo moc pozdě. Ale trochu mu závidím. Chtěl bych taky mít někoho, kdo s těžkým srdcem, ale odpovědně, bez náboženského balastu a předsudků rozhodne, kdy život má ještě cenu a kdy ne, až to nebudu schopen posoudit sám.