na lince č. 14

Městskou dopravou v Kvínkáslu jezdím výjimečně, touhle linkou a takhle daleko už vůbec ne. Když napadl sníh, svou violu jsem naladil co nejhlouběji a spustil sedlo i kolty co nejníž. S nohama klinkajícíma těsně nad zemí se drobná uklouznutí vyrovnávají líp. I tak jsem se vyválel, ale umění padnout je v životě to druhé nejdůležitější, hned za uměním vstát.

Dnes ale nebylo vyhnutí a musel jsem tu trasu absolvovat, a hned oběma směry. Maje jinak houby co na práci, zaposlouchal jsem se do příjemného hlasu oznamujícího zastávky.

Výchozí – Jungmannova. Pátrám po stopách učence, soše či bustě, kol vůkol ale jen sídliště.

Zastávka Metuje. Jedna řeka tu opodál je, ale jmenuje se úplně jinak. Vzhledem ke složení nastupujících navrhuji přejmenovat na Důchoďák, je to k němu blíž než k vodě.

Zastávka Veverkova. Kdoví kterého z bratranců měl kmotr této ulice na mysli a proč zanevřel na toho druhého.

Zastávka Bavlna. Asfalt přesto i tady tvrdě drncá.

Zastávka Pyrám. Taky pyráš? Pyráme, pyráte. Pyrají.

Zastávka Sever střed. Netušil jsem, že sever má nějaký střed. Že bychom jeli přes pól?

Zastávka Dům L. Příští zastávka Dům M. Předchozí zastávka Dům K.

Zastávka Centrálka. Na okraji čtvrti rodinných domků přemýšlím, čeho tu může být centrum.

Zastávka Slávie. Čekal bych stadión, halu nebo aspoň hřiště, ale je tu jen sámoška, pošta a školka.

Konečná je ve Skladištní oblasti. Autobusy tu naštěstí neuskladňují, jinak by se zde pasažéři hromadili jako horníci v Cimrmanově dole.

Člověk, který má v Dopravním podniku na starost jména zastávek, nepochybně chodí v máchovském širáku nebo má v pravém oku tik.