Hlášky se sbírají v kině, ve škole, v hospodě… a různě.

Dobrou příležitostí pro sběr hlášek je práce v soukromí, a přesto na veřejnosti. Například natírání plotu. Když má tento šedesát metrů planěk, to už si za tu dobu něco vyslechnete. Tři čtvrtiny sice odmakal Druhý, ale i já si kousek dal a vzhledem k tomu, že jsem mezi kolemjdoucími známější, vyslechl jsem si toho víc.

Standardní hlášku „pořádně, pořádně!“ vypouštějí z úst sousedé bez fantazie. Mnoho myšlenkového úsilí si nevyžádá ani „až to budeš mít hotový, můžeš přijít k nám!“. Když to na Druhého zkusila pěkná obsousedka, pravil „tak ještě vedle, a jsem u vás!“. Což se jí zdálo pozdě…

Trochu vtipnější je povzbuzování „už jsi za půlkou!“ nebo „Hrihorij by to měl dávno hotový!“. Kvalifikovanější kutilové posuzují kvalitu nátěrové hmoty nebo kriticky zkoumají, že polovinu planěk bude stejně potřeba v dohledné době vyměnit. Někdo závidí možnost při práci nachytat bronz, já ale chytám spíš odstín palisandr. Komentář si prostě skoro nikdo neodpustí, jako kdyby šlo o mimořádnou atrakci, něco jako gorila na skútru žonglující záchodovými prkénky.

Někdo by byl nervózní, mně aspoň práce líp utíká. Moji zlatou medaili ofšem vyhrály učitelky mateřské školy, vychovatelky mladých feťáků: „děti, čichejte!“.