Když se to sjede…
Zatím se naše rozrůstající se rodina jakžtakž vešla. Přestože v garáži je kromě čtyřkolového Káji ještě hromada dalších dopravních prostředků. Vzhledem ke stupňovitosti prapotomstva (věk 11 – 7,5 – 3 – 0,05) se nové, větší dopravní prostředky přikupují, ale neprodávají, aby je po přiměřeném ošoupání využili i ti juniornější. K tomu má u nás své odloženo i Starší, protože v panelákovém bytě ve Stolici opravdu místnost pro dopravní prostředky není a životnost kola odloženého do sklepa se blíží životnosti ruského vojáka mezi třemi drony. Takže to máme nyní 8 bicyklů, z toho 5 dospělých (já používám kromě cestovního ještě plečku, která vydrží stát před hlavním nádražím i tři noci), tři koloběžky, dvě odrážedla, dva skejty, jedno chodítko a jeden invalidní vozík (ano, své nároky má i G+1). K tomu čtyři sady zimních kol/gum, sekačka, sportovní kočárek, pojízdný plynový gril, rudlík, rakev, nosič kol a donedávna ještě vyfouknutá Matylda. Nedivte se, že koupi elektrokol(a) zcela zásadně odmítám i z prostorových důvodů. To bych musel vystěhovat ponk a brusku!
Horší je to ale s těmi čtyřkolkami. Kája I. má privilegium garáže. Když přijede Starší, postaví Rendu křížem na zahradu. Mladší se Šouranem zůstává převážně na ulici a když se dostaví Krupiér, parkuje většinou na vjezdu do garáže (dá se objet). Teď se ale Mladší s Krupiérem rozhodli nahradit Šourana Kamzíkem a přibližně ve stejnou dobu mi soused při drobné opravě již téměř plnoletého Káji I. šetrně sdělil, že pokud si nepřipravím trochu větší obnos, pak nás technik z STK s křikem požene až do Perníkova. Odhodlali jsme si proto objednat Káju II., který se od předchůdce liší víceméně jen barvou a tím, že do něj vpředu bůhvíproč zašroubovali dvě televize. Takže ta pravá parkovací krize teprve vypukne. Ještěže máme v záloze garáž v Babičkově, kterou nedávno uvolnila třicetiletá Pasta.
Nechcete někdo starší auto? Nebo kolo?
Dávat autům jména či přezdívky mi přijde úsměvně, ale v dobrém, mě to u svých postupně deseti aut ani nenapadlo. Tu prostornou garáž vám taky závidím, v té naší společné pod domem máme někdy problém i vzít něco objemnějšího ze zadního sedadla, když jsou zrovna všechna auta doma jako kravičky ve stáji. A do nového auta jděte, zejména je-li to po osmnácti letech (to si neumím představit). Máte-li tu možnost, kašlete na nějakou ekonomickou efektivitu, i kdyby to mělo být pár jízd, stojí to za to. P.S.: I já mám strach, aby mi doktorka na podzim na zákonem nařízené prohlídce řízení nezakázala 🙂
Kája prostě osmnáct let věrně sloužil, co jsme si na něm sami neurazili, to nepotřebovalo opravit. Toník má za sebou první tisícofku kilometrů do Alp a zpět a je podstatně méně žíznivý…
Jakožto člověk panelákový jen tiše „závidím“ 🙂 A vybavuji si ten boj, jak bylo pidi předsíni potřeba uskladnit kočárek, odrážedlo a koloběžku.
Kutilové věší věci na zeď, strop nebo zakopávají do panelů…
Místo Krupiér jsem měla napsat Renda. Už jsem se zorientovala.
Kája I., Kája II., Šouran, Krupiér, Kamzík …
Kam se na vaši rodinu hrabu. Mám jenom Vločku. Více než plnoletou japonskou krasavici s bílým kožíškem, kterou jsem si koupila jistého roku v autoservisu Duba. Bylo 16.11. a padal sníh 🙂
Vypadá to jako zdůvěřilost, ale je to nutné. Při pracovním i ubytovacím rozstrkání naší rodiny.
A koupit si nové auto po 18 letech s perspektivou, že je to už naše poslední, než nám to MUDři zatrhnou, taky snad není luxus 🙂
Vyměň velocipedy za monocykly.
Bohužel cirkusový výcvik už nedávám. A rodinu za medvědy měnit nebudu.