Buď v práci v šest,

buď v práci v šest!

To jsou poslední slova parodie na komunistický popěvek Píseň práce, lidem totality obzvlášť nenáviděný.

V práci v šest jsem musel být naposledy ve středoškolském věku, kdy jsem si o prázdninách vylepšoval finanční situaci v místním pivovaru. Jako typ „sova“ jsem to snášel jen díky tomu, že v pět ráno tehdy bylo opravdu pět ráno a ne čtyři a slunce už nabíralo obrátky. Ve fabrice, mém celoživotním zaměstnavateli, jsem začal s prací od sedmi. V době, kdy od šesti hákovala Berka a na mně bylo vložení Mladší a Starší do školky, otvírající o půl sedmé, jsem začal tím pádem docházet ve čtvrt na osm a to mi vydrželo až skoro do věku, kdy bych tam už mohl dávat Vílu. Pak jsem to začal trochu flákat a poslední rok jsem si už ani nenařizoval budík, spoléhal na ten biologický, i v zimě. Takže jediná brzká vstávání souvisela s nějakou delší a náročnější pracovní cestou, což se nepřiházívalo často.

Dnes jsem cestu do práce absolvoval poklidným, skoro výletním tempem. Příroda, jako kdyby tušila, že jde o slavnostní příležitost, se předvedla modrou oblohou, snesitelnou teplotou a řevem ptáků. Dokonce mi jako prémii vystavila tři metry od silnice srnce, tedy spíš srnečka, stojícího jako socha. A to poprvé v životě z takové blízkosti, v místě, kterým jsem za ty roky projel odhadem asi patnácttisíckrát, takřka výhradně s vlastnonožním pohonem. (Počítám ovšem zvlášť cestu tam a cestu zpátky, jakož i cesty za jiným účelem než za dobýváním chleba v potu tváře.)

Vlastně se ten dnešní den moc nelišil od předchozích. Jen jsem pár věcí odevzdal, podepsal a vyměnil, a už byl čas k odchodu. S kolegyněmi a kolegy jsem se rozžehnal páteční drobnou pitkou na zahradě pod stanem typu Duhový hrad a s ostatními se loučit nemíním, protože by jim bylo podezřelé, až se zase někde vynořím.

Naposled jsem zvedl telefon, naposled napsal e-mail, naposled se postavil ke své oblíbené mušli a naposled se odepsal v knize docházky. Nějak mi to ale pořád nedochází…

Možná proto, že „nikdo nic nikdy nemá mít za definitivní“, jak trefně vystihli pánové V+W. Takže ve čtvrtek mě tam mají zpátky, u telefonu, počítače, knihy docházky i mušle. Ale už v pozici jednoročního dobrovolníka Marka!

Příspěvek byl publikován v rubrice tak jde život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u „Buď v práci v šest,

  1. A v kolik ráno tam teď budeš chodit, dobrovolníče?
    Jsem taky typ sova a zhoršuje se to, už mám potíže dojít i na devátou… Nevím, jak to bude příštích dvacet let :- )

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.