Pokus o drobnou sociologickou studii

Teď určitě zklamu všechny čtenáře (asi tři nebo čtyři), kteří si tento blept otevřeli nebo dokonce vyhledali na základě slibného slova v názvu. Ne, nebude řeč o ovlivněňování erektilních tělísek, ani o pouhém orgánu jako takovém, ale o ztopoření celé postavy, celé osobnosti.

Nejsem častým jezdcem pohyblivých schodů nebo chodníků. Metro v Kvínkáslu ještě nikdo nevykopal, i na nádraží se musí z podchodů pěšky. Některé veřejné instituce používají k vertikálnímu přesunu návštěvníků dokonce ještě ty nádherné páternostery – mimochodem teprve nedávno jsem se v pokročilém věku dostal konečně k tomu, zažít si dobrodružství jízdy půdou i sklepem. Zmíněné moderní eskalátory se tak dají najít především v nákupních galeriích, kde zase já jsem naštěstí velmi řídkým hostem.

V úterý na mě ale připadl úkol doprovodit Vílu na lezecký kroužek, což je spojeno s nutností parkovat v přilehlém Kefíru (už se to jmenuje jinak, ale toho názvu se držíme pořád). Přízemní místa jsou zpravidla obsazena, takže je nutné vyjet do aspoň prvního patra a pak sjíždět dolů. Nakoupil jsem kyblíček magnézia, odevzdal Vílu instruktorům a vrátil se do chrám konzumu. Prošel jsem kolečko okolo roztodivných cizokrajných kuchyní a pak se věnoval sledování pasažérů místní hromadné horizontálně-vertikální dopravy.

Nemaje u sebe papíru, nemohl jsem si dělat čárky jinak než v duchu. Protože jsem však ducha poněkud mdlého, mnoho jsem jich neudržel. Musím proto použít odborný odhad, což je instituce, přicházející k použití vždy, když se vám nechce počítat. Takže odborně odhaduji, že 95 % osob, vstupujích na přepravní zařízení, v okamžiku ztopoří. Ochrne na spodní polovinu těla a s vypětím všech sil, zřejmě v pudu sebezáchovy, se zmůže jen na lehké přednožení levou či pravou na konci přepravní etapy. Nedostatek aktivity spodku si ale vynahrazují živou gestikulací a mletím mluvidly. Vědcův závěr: euforie z úžasného nákupu, ať už zamýšleného nebo už realizovaného, expanduje do horních pater korpusu.

Snažím se tomu přijít na kloub. Chápu ještě pasivitu na dolů jedoucích schodech. Přece jen jsou stupně dost strmé a s nákupem vajec se přepravovanému nechce riskovat pád. (Nojo, ale vejce se prodávají pouze v přízemí.) Směrem nahoru po schodech bych toleroval lenost seniorů a invalidů. Ale co široký, jen mírně stoupající kovový chodník? Vždyť ten přímo vybízí k popopo…běhnutí!

Pokusil jsem se vytvořit si sociologický profil těch neposedů, co přece jen po schodech či chodníku aspoň popopo…jdou. No, těžko říct, příliš malý vzorek… Nerozhoduje stáří, pochodují jak mladí revolucionáři proti zažitým pořádkům, tak nonkonformisté středního věku, ale i senilnějící občanky a občané, co si prostě nevšimli, že to jede samo. Ani sportovní založení nemá na chůzovou aktivitu vliv – když jsem se na zpátečním výstupu rozešel a vybízel Vílu k témuž, zůstala na místě a asi se za mě i trochu styděla.

Rozhodně by si tento jev zasloužil solidní vědecký rozbor, opřený a výsledky nejen diplomových, ale i disertačních prací. Chtělo by to ovšem příslušný dotační program a hlavně atraktivní název nové vědní disciplíny. Cosi jako behaviorální eskalační (eskalátorový) erektivitismus, v angličtině SES (Suddenly Erectivity Syndrom), v němčině Hefterigiegunskörperstellungkennzeichen.

No, docenturu si na tom neudělám. Místa osazená příslušnými zařízeními nejsou můj rajón.