Nebo fkabátu.
Je to jedna z věcí, které moc nechápu. Nemusí být pětadvacet niže nuljá, může být i dvanáct nebo více – a všichni nebo téměř všichni nakupující v chrámech konzumu jsou důsledně obaleni chlupatými, vlněnými či péřovými vrstvami. Když se mezi nimi promenuji jen ve svetru či dokonce čerstvě jen v tričku jako včera, připadám si jak čínský chocholáč mezi bernardýny.
Přitom naprostou většinou přijeli vozidly, která vesměs disponuje vychytáfkou, zvanou topení. Já už tuhle vlastnost vozidla prokouknul a před zasednutím k volantu odhazuji vrstvy, které se stanou bědem několika minut přebytečnými až obtěžujícími, na zadní sedadla. Berka na to zatím nepřišla a na sedadlo spolujezdce usedá zahalena jak do gulagu, i když z vytopeného obydlí musela podniknout ne více než deset patnáct kroků. Já pak mstivě otáčím volume topení doprava jak dýdžej Halo v sobotu večer a po čku, dbaje neztrácení kontroly provozu, sleduji pohyby hadí ženy, kombinované s harémovou břišní tanečnicí a indickým dervišem, snažící se vyprostit ze svého sobolího kožichu, persiánové šály a svetru z kašmírských koz, což je v našem trabantu trochu problém. Nevím, jak to dělá, když sama řídí – nechtěl bych v tu chvíli jet v protisměru. Proto, když jsem někdy odkázán na pravé místo, trvám na předletové přípravě – řidičském prestiptýzu.
Možná je to jen můj pohled vidláka, a že ve skutečně velkých městech, osazeným nákupními galeriemi, se náfštěvníci přece jen chovají jinak. Mimochodem, když jsem poprvé v životě coby vidlák stanul ve kterési západní zemi před takto značenou obludností, pomyslel jsem si, jakou že to tady postavili moderní obrazárnu, obklopenou hejnem roztomilých obchůdků. Vešel jsem dovnitř, ale Michelangelo ani Rubens nikde k nalezení…
Tak ještě něco poetického:
Potkal vidlák
vidlodlaka
ten ho na transfuzi
láká.
Vidlák, na venkově
bydle
hned měl v ruce
hrábě.
Zlomiv oň
hrabiště
opanoval
dějiště.
Ještě bych tomu vidlákovi, co na venkově bydle, dala do rukou i vidle 🙂
Jinak my, co nemáme garáž, tak často v zimě zhruba deset minut auto zprovozňujeme škrabáním skel apod. – a to bych já osobně ve svetru nedala.
Nicméně dnes jsem taky počasí neodhadla a hadí svlékací bundo-tanec provozovala na křižovatce. Na chlup přesně jsem to stihla, než skočila zelená 🙂
Jeden musí být připraven. Co kdyby došlo k náhlému zmrazení cen.
Jakmile člověk vejde do vytopeného obchodního interiéru, musí v tomhle ročním období vyřešit obtížnou rovnici: vyplatí se mi svlékat se z bundy, která je venku zcela na místě, nebo stihnu nakoupit, než mi začne být nesnesitelné vedro? A nezřídka je odpověď taková, že to přece stihnu 🙂
Myslím, že jsi světlá výjimka. Většina nakupujících totiž podle mne buď utrácí čas,pro který nemá jinou náplň, nebo hraje bojovou hru “ulov maximum slev za minutu”.