a ani jeden hipík.

Vyjeli jsme za slunečna, projeli několika lijáky a za dvě hodiny byli na místě. Na místě, kde večer řvou žáby a kuňkají ptáci, světlušky lákají do bahna a za mobil ním signálem je potřeba vylézt na mez. Na místě, kde rostou kopretiny, jako kdyby je tam někdo nasel pro krmení poeticky založeného dobytka.

Protože jsme měli několikahodinový náskok před zbytkem party a živly se vyřádily (už jen poprchávalo), vzala Berka do ruky detektivku. Já chytil sekeru a provaz a vyrazil do lesa; nikoliv za účelem oběšení, ale za účelem stažení dostatečného počtu klacků a soušek, abych bylo na celý pobyt topivo. To pivo na celý pobyt, to přivezl Kapitán v sudu.

Pokud se sudu týče, trochu se nám zdramatizovalo jeho načnutí, probíhající ve stylu “máte štěstí, že jdu zrovna kolem”. Po několikanásobné záměně hadice na vzduch za hadici na pivo, výměně stáčecích hlav a výměně hlav radilů se konečně povedlo natočit první půllitr pěny, a pak už nastalo nepřetržité blaho a dostatek, až do pátečního večera. Protože akce byla spojena s oslavou narozenin, jedněch nekulatých a tuplovaných kulatých, bylo hojno i jiných tekutin, ba i poživatin ve skupenství tuhém.

První cyklovýlet se mi trochu zkomplikoval podezřelými zvuky z předního kola, které ukazovaly na zadírající se ložisko. Na půl cestě jsem proto opustil skupinu a vrátil se na základnu, kde jsem přepočítal kuličky. Došel jsem k číslu devatenáct, což je podivné s ohledem na to, že ta ložiska jsou v kole dvě. Špona nikde žádná, proto jsem dospěl k závěru, že ta dvacátá nějak anihilovala s antikuličkou, či co. Večer ale přijel Ála a přivezl mi přední kolo své manželky, takže jsem ztratil možnost výmluvy na další výlety.

Nicméně další den se i po výměně ozýval stejný zvuk. Odborně jsme usoudili, že jde zřejmě o nalomenou vidlici a jako starý hazardér, smířený se smrtí (když už ne v boji, tak raději na pangejtu, než hanebně v posteli) jsem si zvuku přestal všímat. Kolo ta ignorance asi naštvala, a tak toho časem nechalo.

Poslední výlet byl kratičký, aby se mohla aktivně zúčastnit i nejmladší generace, byl proložený návštěvou kláštera a obdivováním kamenné přehrady.

Večer se vždycky povídá a povídá. Nic proti tomu, ale přijde mi škoda, nevyužít osamělé polohy chalupy, na rozhraní luk a lesů, u rybníka s náhonem, mimo obydlené území… Vyrazím proto vždy v podvečer na chvíli nasávat výjimečný genius loci. Třeba si vyfotit louku:

Byl jsem druhou nejmladší členkou výpravy tázán, co jsem tam venku dělal. Nu coby, poslouchal jsem kopretiny. A jak prý že se to dělá? No člověk si musí mezi ně lehnout, nedbat breberek a chvíli dávat pozor, a pak uvidí, uslyší: