na cestu do hospody
Do mého rodného města Babičkova jezdíme s Berkou střídavě nebo i současně, obstarávat velké nákupy mým rodičům. Většinu času strávíme s nimi, se svými bývalými kamarády a spolužáky/spolužačkami udržuji styky jen při občasných třídních srazech, jednou za pět let., a to ještě jen s těmi ze střední školy.
Jsem proto rád, když někoho z nich náhodou potkám při pohybu městem. Bohužel podmínky poznávání lidí, které jste neviděli třeba desítky let, jsou zahadrováním ksichtů poněkud zostřené, tedy rozostřené. Dnes jsem absolvoval královskou jízdu s babičkou po prodejnách a jeden se ke mně radostně hlásil. Odpověděl jsem neméně radostně, ale pořád ještě přemýšlím, kdo to asi byl… Tím hůř, že jsme se potkali ještě na parkovišti, s tvářemi nahými…
Je to vždy běh na dlouhou trať, je nutno vždy navštívit několik drobných specialistů (řezníka, Vietnamce zelináře, lékárnu…) a prosmýčit všechny regály v místních supermarketech. Zatím v Babičkově byly jen dva, na podzim ale na druhý pokus otevřeli třetí – nesmí se vynechat. V prvních dvou jsem absolvoval slalom mezi regály (nezbytnost – pomocná síla na zvedání beden s pivem, kartónů vod a pytlů kočičí podestýlky), ve třetím jsem jsem odpadl a jen čekal u pokladen. Bylo mi divné, proč babička slídí u regálu s víny, když víno nepijí. Šlo o kouzlo dezinformačního letáku; inzeroval slevu na jakýsi druh šampaňského pro důchodce…
Nicméně díky mému nápadnému postávání u vchodu, tmavé mikině a vystrčenému břichu jsem rázem nabyl na vážnosti. Vstupující kunšafti při pohledu na mě slušně pozdravili, upravili si roušku, vycouvali ke stojanu s dezinfekcí a notně se pocákali, ačkoliv to původně zřejmě neměli v úmyslu. A nikdo si nedovolil pronést přes pokladnu ani rohlík!
Když zrovna nevcházel nikdo, komu bych stál za pozdrav, četl jsem si v koutku na inzertní nástěnce. A o tu perlu se prostě musím podělit!
Tý jo, je to možný, že už jsem u konce?? Jsi pilný a zábavný, škoda starých časů na bloguje, ale nic netrvá věčně…žáno. Mám ty starý blogy z nostalgie pořád vpravo, i když nic z toho už nefunguje…
Já si bloggery čerstvě rozdělil na aktuální a vyhynulé.
To rozdělení blogů na aktuální a vyhynulé mě pobavilo, i když musím říct, jak jsem na ten seznam “vyhynulých” nakoukla, tak mě zas trochu přepadl stesk. Kolikrát si říkám, jak se mají, jak se jim daří… Přece jen – bývalo to tehdy moc fajn společenství a člověk dostal dost lidských příběhů pod kůži…
hahaha, více takových inzerátů :))
Potřebovala jsem zrovna trochu zvednout náladu a trefila se přímo do černýho…takže, Rowdy, díky!
Jinak s tím, bavit se srdečně se známým neznámým mám zkušenosti bohaté. Někdy se během hovoru chytnu, ale ještě nikdy jsem nepřiznala: “Hele já vůbec nevím, kdo vlastně jsi…”
Mirko, být osvěžovačem Tvých smutnějších chvil je mi nesmírnou ctí!
Nomi, je to relativní. Bývaly časy, kdy nahotou byl už odvážně odhalený kotníček.
Marie V., jen se inzerent teď bude muset bát jak dopravní policie, tak orgánu ochrany veřejného zdraví!
Blondýno, působil jsem, jako že působím.
Tak ty jsi tam působil jako ochranka ?
U nás v Bille udělali takové přístěnky a většinou od nich jde hlasité chrápaní 🙂
Taková inzerce hned zvedne náladu !
Tomu tedy říkám upřímný inzerát! 😀 Taková cena útěchy za nutnost objet všechny obchody v okolí 🙂
Tak ten inzerát opravdu nemá chybu! 🙂
Je zvláštní, jak pojem “nahota” najednou změnil význam ohledně obličejů – úplně mě to v textu zarazilo 🙂
A obdivuji trpělivost ohledně objížděk obchodů.