aneb jeden baobab nestačí.
V sedm hodin ráno přijela pod okna naší ložnice parta bouchačů v oranžových vestách a pustili se do práce. Nezačali sice hloubit kalderu, ale i tak podstatně přiblížili vzhled naší ulice africkému kontinentu.
Před asi pětaticeti lety nasázeli jacísi učni do proužku země mezi dlážděným chodníkem a vozovkou řadu konifer. Pak už se o ně celkem nikdo nestaral, jen já nebo Berka jsme občas cmrndli rostlinkám nějakou tu vodu. Slabší jedinci uhynuli, ale jeden jalovec a jeden zerav přežily ostatní a začaly se mohutně rozkošaťovat. Když už mi připadalo, že za chvíli nepůjde ani projít po chodníku, ani projet po silnici, koupil jsem si dvouruční nůžky a začal obecní majetek nezištně tvarovat. Mezitím už houština přesáhla obrys záhonu o půl metru až metr, zarovnával jsem tedy nadále jen tento profil bez ambice ho nějak redukovat.
Časem jsem upgradoval ruční ůžky na elektrický plotostřih a horní úroveň reguloval už ne ze židle, ale ze žebříku. Obě rostliny pochopily, zač je toho ostří, a vytvořily po všech stranách jednolitou stěnu, kterou už bylo třeba umravnit jen tak jednou za dva roky. Trochu to narušili místní nezletilci, kteří si v docela už silných větvích začali budovat schovávačky a bunkry, čímž celistvost směrem do chodníku trochu vzala za své, půdorys ale zůstal.
Dům na protější straně původně obývala stará paní, pak byl nějakou dobu prázdný, ale před pár lety ho koupil šikovný zedník, opravil a zalidnil. Tím pádem ale občas v úzkém profilu zůstalo stát nějaké to auto…
Místní popeláři to se svými rozměrnými vozy dlouho snášeli, teď si ale řekli DOST a vyslali zmíněné bouchače v žoldu Technických služeb města Kvínkásl. Ti si přivezli velký kontejner, nakladač, pily, profesionální plotostřihy a osobitý smysl pro estetiku veřejné zeleně.
O tom, že máme na zahradě baobab, jsem už kdysi psal, možná i víckrát. Zmutoval z původní třešně dlouhodobou péčí Berky, která ji každoročně důsledně ohlodává svrchu i zespodu tak, jako kdyby na naší zahradě žily žirafy, měřící ofšem 160 cm, a to ve stoji na zadních nohách. No a něco podobného teď vytvořili ve dvou kusech šikovní pánové i na ulici. K iluzi severní Tanzanie teď zbývá ještě vysadit párek lvů. Gazely nahradí sousedky, co chodí na cvičení, a buvola si střihnu klidně sám.
Jinak jsem si dnes připadal jak o Mezinárodním dnu idiotů, ale o tom až jindy.

To je krása, exotika jedna báseň. Já jsem si to před barákem vysadila sama, aby mi neparkovali obědáři a cigoši před okny- těsně! Musela jsem si propachtovat pozemek od města, plůtek mi nepovolili, tak řežu a řežu, pleju a pleju.
No,jako stěna to bylo hezčí, ale teď zas vidíme, co dělají sousedi naproti na zahrádce, a můžeme se jim posmívat 🙂
A já čekala práce na silnici a výkopy 🙂 Africký dojem je ovšem okamžitý!
To já je nečekal vůbec 🙂
V barber shopech Technických služeb teď tenhle hipsterský zástřih vysloveně frčí :-).
Asi to tak bude, jeden měl něco podobného na hlavě.
Co se divíš, bouchali přece nejsou žádný mičurinský kroužek.
Já to v podstatě oceňuji. Moderně bojují za snížení emisí z letecké dopravy, přinášejí nám Afriku přímo na ulice.