A dyštanc je zákaz.

Tedy, přesněji řečeno, má ho Víla. Protože nemá zaměstnanou matku, ta je doma s Olivou. Nemůže proto do školky v Pěškově, která jinak funguje, přestože je v předškolním ročníku. Přihrnuli se proto k nám a zůstanou – no kdovíjak dlouho. To si nestěžuji, s Olivou je sranda a s Vílou už občas docela rozumná řeč, jen bude krb zahálet a místo toho se o teplo domova bude starat trvale Morana.

Distanční výuka ve školce, no to je teda síla. V pondělí to vypukne. Asi budu muset koupit inkoust do tiskárny (dlouhodobě ji nepoužívám, šetřím lesy a sépie) a tisknout pracovní listy – snad budou aspoň černobílé. Protože Oliva nesnáší, když někdo něco dělá bez ní, dá se předpokládat, že svoje dvouleté vlohy na pracovních listech taky uplatní.

Je to trochu tristní situace – Druhý uvázl v Milkalandu a neviděli se s Mladší od začátku září, takže máme doma denně hodinové videohovory. Ještěže vocap je zadarmo, teda za paušál. Berka aspoň geniálně vymyslela prodloužení trampolínové sezóny přestěhováním zařízení do stodoly. Vyšlo to na výšku jentaktak. Takže holky můžou i s dědouškem skákat i při chumelenici.

V Babičkově máme zryto, posekáno i i nakoupeno, zase na další týden. Prababička sice upadla na schodech, ale byla to sranda oproti tatínkovi kamarádky, který se v třiadevadesáti skutálel ze šesti stupňů. Pradědeček rejdí na elektrotříkolce a sám si instaloval vzdušné vedení elektřiny do garáže, takže když zrovna nespí, je ještě zdatný. Nákupní středisko, které jim 200 metrů od domu asi před třemi týdny s velkou ostudou neotevřeli, je pořád ještě zavřené a snad se pracuje na kolaudaci, rozvrtávají znovu silnici před vjezdem.

No a já s kolegyní Smrčkovou se sebe nebojíme a sedíme v kanceláři nahoře bez, metr a půl od sebe. Tedy myslím úplně nahoře, zas tak zajímavé to není.

A tak nějak jde život.