První odznáček v kapse

Aspoň symbolicky.

To jsem zase napsal blábol, a hned do titulku! Odznaky se přece nenosí v kapse, protože mají hroty a mohly by odtamtud způsobit poranění stehna nebo jiného, daleko citlivějšího orgánu. Slušný člověk nosí odznak na klopě, a to vnější straně, ovšem pokud není tajným policistou. Dnes ale oblečení s klopou nosí tak nejvýš bankovní úředníci, už ani na ty tajné policisty není spoleh. Odznak tedy patří prostě na hruď, a to levou stranu, u praváků i u leváků; v případě sběratele pak na červenou plyš v krabici.

Trochu jsem se ale zakecal off-topic. Chtěl jsem si připomenout, že v dětství jsem byl členem turistického oddílu (tedy nejen v dětství), protože jsem se rád pohyboval v přírodě, kterou jsem měl jinak kousek za domem a protože turista nemusí s nikým soutěžit, kdo tu trať jde nerychleji nebo vystoupí na nejvyšší kámen; nejsem prostě sportovní ani soutěživý typ. No a vždy na jaře nás vedoucí vybavili notýsky, kam jsme si měli zapisovat kilometry ušlé na výletech a kdo dovršil, dostal odznáček Sto jarních kilometrů. (Tedy nedostal, musel si ho koupit; mám dojem, že stál tak něco kolem tří korun, za což se dalo pořídit šest kopečků jahodové zmrzliny nebo čtyři kopečky vanilkové!)

Zpátky do přítomnosti: protože mi ve čtvrtek cestou do fabriky letos poprvé kolem uší řvali ptáci jak pominutí, usoudil jsem, že je nejvyšší čas páteční cestu k rodičům absolvovat už zase na kole. Cesta do Babičkova vede čtyřmi okresy, vybavil jsem se tedy příslušným čestným prohlášením, přestože na lesních cestách jsem kontrolu neočekával, a taky ne. Až na cestě zpáteční, byť byla trochu překvapivá. V jednom úseku musím asi 200 metrů po dost hlavní silnici a pak doleva, tak jedu raději rovnou po chodníku v protisměru, a málem jsem do tříčlenné hlídky narazil. Nenechali se ale vyrušit v družném hovoru, obkroužil jsem je a pokračoval na cyklostezku.

V Babičkově mě čekala povinná okružní jízda po obchodech a na hřbitov, kromě uraženého zrcátka při výjezdu z málo otevřené brány žádná mimořádnost. U auta, které je už pomalu oficiálním veteránem, je to naštěstí záležitost šikovného zpětného nasazení a pár ran kladivem (zase přeháním, stačilo otevřenou dlaní).

Už ta první, trochu delší půlka mi dala až překvapivě zabrat (i když jezdím na kole do fabriky i v zimě, s výjimkou několika dnů s vlivem hnusného počasí nebo ještě hnusnějšího kovidu a jeho komplikací). Před zpáteční cestou jinou trasou jsem se proto pořádně posílit gulášem a místním speciálním koláčem zvaným čtverák. Zhruba ve třetině mi pomohla nečekaná zastávka – setkání s přáteli, manželi Sílilovými. Zdenda jel napřed a zdravil Ahoj, ale kvůli helmě a šátku jsem to považoval za běžnou společenskou konvenci a valil dál – poznal jsem až nemaskovanou Jíťu v závěsu. Dlouho jsme se neviděli a doba přestávky tomu odpovídala.

I tak jsem si ale naplánoval občerstvovací přestávku před poslední čtvrtinou trasy. Loni jsem zastavoval vždy zhruba v polovině, ve výletní občerstvovací stanici a nádherném prostředí přírodního amfiteátru pod staletými duby. Pivo a uzenina nebo hutná polévka mi vždycky dodaly elán. Letos jsem musel vzít zavděk Salaší.

Salaš je benzínové pumpa a motorest u frekventované silnice I. třídy, kterou naštěstí jen křížím. Tady jsem ocenil vychytanost lockdownových opatření: pumpa je otevřená, ale místo s posezením má pečlivě zapáskované. Restaurace je zavřená, proto posezení mohlo zůstat otevřené. Takže jsem si u pumpy koupil rádlera a vychutnal si ho pod přístřeškem motorestu!

No a pak už padlo šero, musel jsem zapnout blikačku a nasadit reflexní pásek a byl jsem doma. Takže odznáček za první jarní stovku (díky drobné zajížďce navíc ráno do fabriky) v kapse, co to zase plácám (na citlivé orgány si dávám pozor), zapíchnutý v mé mysli.

Příspěvek byl publikován v rubrice tak jde život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „První odznáček v kapse

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *