Říkala kolegyně Brandejsová, že prý nějak dlouho nepíšu na blog. Nojo, co taky pořád…Dobrá, tak něco o loňsku. Definitivně jsem vyměnil paní Vižnovou za paní Drápalovovou. Opustila mě slečna Marcelka, ze které se pak stala paní Marcelka, na chvíli jsem dostal přidělenou paní Iwu a pak paní Evu, ale teď jsem zase sám. Zbavil jsem se Mladší a obdržel tím označení rodinného vztahu, které zní, jako když někdo chrchlá. Pár kilo jsem shodil soustředěnou konzumací rajčatového salátu a pár pak zase nabral neméně soustředěnou konzumací vánočního cukroví. Protáhl jsem koupací sezónu do října. Zaregistroval jsem se v cyklistickém couchsurfingu, ale zatím nikoho nepohostil ani nebyl pohoštěn, vždycky to nějak nevyšlo, ani na cestě do Štětína a zpátky. Uspořádal jsem tuplovaný Týden romské kultury – po spálení dřevěného obložení schodiště a jeho nahrazení vodopádem proletěl komínem ještě zbytek obývací stěny, co si Berka koupila někdy po maturitě. Uspořádal jsem výtvarnou soutěž na řešení koutu, uvolněného přesunutou skrříní; mezi návrhy vynikala lavička umístěná před dveře záchoda s nápisem „Neztrácej naději“ a terárium pro chov miniaturních slonů. Neprošla mi moje idea – svislé formikárium, tak metr na půl metru, ze skleněných desek a s plochým výběhem pro mravence.
Taky jsem se stal papírově částečně invalidním. Jak při sestupu z Titova vrvu (pohoří Šar planina), tak při sestupu z Krnu (Julské Alpy) a Velkého Kriváně (Malá Fatra) jsem se obinoval provizorně pružným obinadlem, ale kdo se s tím má pořád motat. Na podzim jsem přešel dvůr a navštívil odborníka, který mi chvíli kroutil kolenem a pak lehce zatlačil na čéšku distálně, až jsem málem vyletěl z lehátka. Ta chrupavka už mi prý už nedoroste, ale měla by se aspoň udržovat. Místo přepisu na deset deka tlačenky jsem dostal jakési odporně velké prášky, ale jenom za to, co jsme v lékárně doplatil, bych se mohl tlačenkou ládovat nejméně tři týdny.
Hlavně mi ale předepsal moji první ortézu. Je docela pohledná, i když mám pocit, že stahuje všechno kromě kolena. Paní ve zdravotnických potřebách pravila, že si ji musím odzkoušet, a poslala mě do kumbálu, plného ortopedických podprsenek. Ptal jsem se, jak poznám, že je mi dobře. Odpověděla, že to pozná ona. Byla dobře.
Ještě mi z loňského roku utkvělo v paměti, jak jsem potřeboval dofouknout kolo u přívěsného vozíku, ale ventilek byl příliš krátký a operace vyžadavala spoluúčast další osoby, takže jsem požádal vedle luxující mladou dámu, jestli by mi nemohla podržet… ten takový malý ventilek… Ne, až tak doslova to nebylo, navíc jsem si ventilek podržel sám a paní jen mačkala tlačítko pro zvětšení objemu… A jinak se nic zajímavého ani vzrušujícího nestalo.