Fakt jsem ji potkal!

Když pohádková postava, tak v pohádkovém prostředí. U malého rybníčku, uprostřed hlubokých lesů, na zlaté pláži z jemného vátého písku, s kouzelnou vodou. Ta voda je černohnědá, výluh borového jehličí a kůry, ovoněný orobincem a odpadlými vážčími křídly.

Jel jsem v podstatě pravidelnou trasou z Pirknpurku do Babičkova. Vede přes městečko Hroborádek a kouzelný rybníček je jen kousek stranou. S ohledem na zářijově nadprůměrně teplé počasí ale rozhodně neškodí podniknout malou odbočku, aneb (parafrázuji Jiřího Grossmanna) Es schadet niemals, eine kurze Abzweigung zu unternehmen! (Doufám, že je to předpona neodlučitelná.)

Tentokrát jsem sebou nabral své dva sousedy a jejich kamaráda, a to za účelem vyvětrání kol, a slíbil jim kouzelné jezírko. Dali jsme si v Hroborádku čerstvě vypraženou kávu a na hrázi se svlékli a hup tam. Víle teprve začínaly čarovací hodiny, tak vykoukla z pláže, až když jsme lezli ven. To ovšem nebyl žádný hezký pohled, a když k tomu přidám, že se kolegové ukázali halekačkami z Vinnetoua, jako “Ušele ažima šedene sevak!”, případně “Šu-ka-li-nahíííí!”, nelze se divit, že se jen schovávala za borovicí. Víly jsou prostě plaché.

Druhý den mi to nedalo a na zpáteční cestě jsem zase odbočil. A co – už tam byla! (Jel jsem o něco později). Víly nebývají oděné, tahle trošku byla, závoj to nebyl. Zůstal jsem proto taky trochu oděný, abych ji nevyplašil, vlezl do vody a uplaval jezírkové kolečko. Pak jsem si lehl do teplého písku a předstíral nezájem o nadpřirozené bytosti. Mělo to úspěch – když jsem po chvíli slunění nastoupil na druhé kolečko, bylo to už víla se vším všudy, tedy vlastně beze všeho všudy. No jistě, viděl jsem to jen koutkem oka, nejsem přece šmírák strašidel a navíc, co kdyby se z toho vyklubal pokus o uhranutí.

Pak to celé zkazila rodinka, co se tam vyvalila a bez ohledu na čarovné síly, panující vůkol, se vycachtala a pak vytáhla chleby s řízky. Víla se malinko odvalila pod křoví.

Stejně jí bylo nejmíň 650 let a byla zakletá kvůli tomu, že křičela na malé děti.

Tak jako tak, nakonec na kole přijel hastrman. Shodil ze sebe všechno člověčí a přilehnul. Z jezírka se stal rázem rybník. No a to je konec pohádky.