řekl jsem si a navlékl černou punčochu.
Z punčochy padaly krvavě červené kapky a slévaly se v jezero.
Zahynuli všichni krutou smrtí. Jejich domovy, poskytující v dostatečném množství všechno pro jejich zdravý vývoj v sebevědomé dospělce, byly hrubou silou odtrženy od základů a drceny. Většina z nich ještě tuto akci přežila; byli mladí, pružní, nezkostnatělí. Zoufale se drželi zbytků svých domovů, a to je přivedlo prakticky do plynové komory.
Poklop se pevně uzavřel a smrtící plyn k nim začal pronikat hmotou jejich bývalých příbytků. Nebyl to žádný rafinovaný chemický přípravek; jen vodní pára, ale stostupňový žár nebyl schopen vydržet ani ten nejstatečnější z nich. Někteří zůstali uvězněni v troskách, většina se ale v zoufalství vzdala veškeré naděje a propadla do vřící kapaliny.
Kadavery, pozůstatky kdysi nadějných jedinců, se zmařenou perspektivou rozletu do světa, až jednou dospějí, zůstaly potupně plavat v krvavé tekutině. A pak přišel čas černé punčochy. Jejich mladá tělíčka se oddělila od tekutiny a bez pohřbu, bez posvěcení a bez vykopání jámy byla vhozena na hromadu odpadu, napospas dravcům a mrchožroutům.
Však taky kdo by chtěl mít v třešňové šťávě červy?
To je fakt hororová pecka 🙂
Ale zase si užili krátkej, zato krásnej život. Zvlášť jestli se v té šťávě kvašením pomalu zvedala hladinka alkoholu. Umřeli dřív, než se z nich stali smutní alkáči bez budoucí perspektivy.
Žel, na kvas nebyl čas. Zval hlas na lis šťáv. Muž vlil do váz, dal slad a vař! Pak slil do skel, ždal chlad a nes v sklep.
No to je tedy úplný třešňový horor! 🙂
Kdepak, to je slabota. Skutečný horor se odehrál v okamžiku, kdy si Berka všimla, že se chystám provádět zabijáckou práci v čistém bílém tričku!