Pavel Dobeš k tomu správně nabádá už mnoho let.

Ale já šel směrem vpřed, případně se zarazil na místě.

Nevím jak se správně jmenuje to, co jsem dosud nosil. Slipy to nejsou, něčeho s tak ohavným názvem bych se nedotknul ani třímetrovou tyčí. Nejsou to ani podvlíkačky, jégrovky, ani bombarďáky. Vylučuji i boxerky a plavky včetně adamek. Nejsa tranvestita, nenosím ani kalhotky. Výraz spodky se asi hodí, ale je příliš univerzální.

Není to nepříjemný kus oděvu, ale trenýrky jsou trenýrky. Tuto část šatníku mi tradičně obstarává Berka, proto vypadala podle jejich ženských představ. Loudil jsem roky, ale pořád to bylo to samé. Jednou jednobarevné, podruhé s oranžovým bokem, potřetí s podivnou proužkou, ale stále tatáž fazóna.

Až teď, při mírně slavnostní příležitosti, jsem obdržel pár trenýrek. Ano, do nepřetržitého provozu to nestačí, ale je to slibný začátek.

Nejsou to červené kousky s dvěma pruhy jako zamlada. Barva je usedlejší, materiál kvalitnější, nohavičky konzervativně delší. Přesto je to příjemný návrat.

V poslední době jsem se vrátil o nějaký ten rok zpátky ve více ohledech. Tak například před sedmi lety jsem ještě neblogoval, ale taky už jsem neposlouchal v práci rádio…

Možná jde o snahu dělat jen to, na co stačím, možná o úpadek, v nejhorším případě o počínající senilitu. V další fázi asi začnu jezdit na dovolenou do Bulharska.