Tenhle pokřik spoluvytváří kolorit mého dětství.
Žil jsem ve společné domácnosti s rodiči a praprarodiči. Babička zemřela mladá a děda se s tchánem nesnášel, takže moje matka vyrůstala s prarodiči, ke kterým si později přivedla i mého tátu. Vařilo se společně a z faktu, že vždycky něco zbylo, usuzuji, že jsme nepatřili mezi úplné lúzry, kterým se ale tenkrát říkalo póvl. Fakt existence zbytků jídla vyvolával ale potřebu jejich racionálního uskladnění, prostě řešení typu “menší kastrólek”. Byl to tak urputný rituál, že táta po každém jídle očekával, kdy se ozve, a bez něj by byl oběd jak Vinnetou bez Hatátitly.
Fráze se samozřejmě přenesla i přes dvě generace a zůstala doma i po smrti prababičky a pradědečka. Už ale nebyla tak častá – ne že by se všechno dojedlo, spíš se vařilo na dva obědy najednou a z prvního zbylo dost i na kastról rozměrný.
Teď mě přízrak menšího kastrólku opět pronásleduje. Berka mě občas před polednem opouští, zanechavší mi kastrólovanou stravu. Odeberu, co sním, ohřeji a zkonzumuji. A nyní nastává zpravidla kastrólkové dilema. Ponechání zbytků tam kde byly vytváří jednoduchou situaci – příbor a talíř odkládám do dřezu na později, nemá smysl (podle mého mužského uvažování) plýtvat vodou a energií (zdroj teplé vody vzdálen cca 6 metrů potrubí). Pokud ale provedu přesun do menších nádob, vzniká již nezanedbatelný objem mytíchtivého kovu, skla či keramiky. Protože Berka odjíždí výhradně za pracovními povinnostmi, cítím se být delegován k příslušným neodkladným domácím pracem. Je nutno proto provést krátkou siestu, naoko klidnou, ale ve skutečnosti vyplněnou krutým bojem lenosti se zodpovědností.
Nakonec většinou vyhledám přiměřený kastrólek a roztáčím teplou…
Aha, tak já tu budu za výjimku. U nás vařila babička, zvyklá od mládí na to, že její muž vyžadoval každý den čerstvý oběd, a ona jako žena v domácnosti byla povinna ho uvařit. Žádné zbytky , kdepak….Takže se naučila vařit tak akorát na snědení. Když děda umřel, a vařila občas jídlo mamina, tak se samozřejmě netrefila do množství ” tak akorát” a když se poprvé optala babičky jestli to má dát do menšího babička, jinak spořivá a plýtváním vždy pohoršená hospodyně jen houkla “Vyhoď to! ” Do menších kastrolků dávám já …. ale jen proto, že se to druhý den řádně dojí. Obzvlášť takový segedín. Většinou zmizí z toho malého jak pára nad hrncem, protože ho neustále chodím ochutnávat 😀
Vida, tak někdo to měl jinak. To je ta pestrost života.
Segedín je ofšem opravdu nejlepší druhý až třetí den, i za studena.
Tak to je absolutni klasika z detstvi! Za me je nejuspornejsi, dnes by se reklo nejudrzitelnejsi, metoda nechat ve velkym a uzirat rovnou z toho:)
Užírání z velkého praktikuji, jsem ale zpravidla kárán.
Tenhle pokřik je pokřikem i mého dětství 🙂 Máma měla hotovou mánii ohledně toho, aby se věci dávaly do “správně” velkých nádob. Takž teplá se rovněž hojně roztáčela 🙂
Začíná to vypadat na námět na nějakou sociální studii.
😂😂😂 Metoda menšího kastrólku je náhodou fajn, akorát že často na nic. Dám porcičku do kastrólku, čekám , až vystydne, a to je chyba. Vždycky ji někfo “ sežere” .
No, nakonec i porce v menším kastrólku je k sežrání stejně předurčena.
Metoda kastůlkování je prověřená časem.
Ano, dokazují to pravěké vykopávky nádob různých velikostí.