O víkendu jsme se s Berkou stali objekty veselí, a to svatebního. Panna nevěsta byla doprovázena oběma dospělými dětmi, panic ženich, můj gymplový spolusedící, i jedinou vnučkou. Překvapivě byl oddávajícím sám majitel nemovitosti, mediálně známý šlechtic, a byl přesně tak úžasně neformální, bezprostřední, lehce a příjemně ironický, jako na obrazoffce, ale i v pravý okamžik i přiměřeně patetický. Laskavě přinutil pár, stojící do té doby jako dva ypsilony, k vzájemnému uchopení, a ocenil, že ženich musel před prvním manželským polibkem odstranit závoj. Asi už se na nevinnost při sňatcích moc nehraje.

Měl jsem výsadu při obřadu – až na klíčové okamžiky – sedět, s ohledem na oberlovanou kolegyni svědkyni (aby to bylo symetrické). Ťukli jsme si s panem hrabětem a bylo to.

Pak nás fotograf zahnal mezi záhony. Naštěstí nepřišel zahradník, aby nás vypudil. Pán s foťáky se zalykal nadšením nad slunečním světlem, jen lehce prokukujícím mraky. Důstojnost záběrů si nedovolil narušit žádný krtek, i když opodál nedávno řádili o106.

Následoval vozový přesun do Perníkova, do opulentní restaurace, kde jsem dostal játrové knedlíčky, kus jelena a bezlepkový dort. Projevil jsem se dokonce jako znalec vína; běžně rozeznávám bílé, růžové a červené, přičemž nechápu, jak některé může být šedé. Tentokrát jsem projevil pochybnost nad tím, že to, co konzumuji, kdosi označil za vlašák. A fuckt: byl to saviňón!

Zapomněl jsem ještě zmínit předsvatební pohoštění u nevěsty, kde jsem s díky a obavou o čistotu svého zřídkakdy větraného obleku odmítl kuřecí paličky a nacpal se jednohubkami s půlenými kuličkami vína, ty prostě miluju!

Váhali jsme s Berkou nad svatebním darem. Vzhledem k věku nástavajících jsme postupně zavrhli mixér, sadu talířů i kočárek. Rovněž tak žehličku, protože tou byl by pan ženich mohl dostat někdy při drobném výkyvu svého charakteru mezi oči, a to bychom si na svědomí nevzali. Někde bychom měli mít schovaný přenádherný porcelánový párek plameňáků nebo pelikánů či jaké vodní havěti s kouzelně propletenými krky. Ten by se dal použít jako svatební dar a při předávce jakoby náhodou upustit na beton, čímž by se vyřešily hned dva problémy, a navíc by mohl být proveden standardně stupidní rituál “společné zametání střepů”. S ohledem na aristokratické prostředí svatby jsme od toho nakonec bohužel upustili a zvolili zážitky, a to gastronomické, dle výběru obdarovaných.

Bylo to fajn a na závěr nás nevěsta ujistila, že hned v pondělí to oznámí v práci.