aneb neuspěchat!

V květnu a v červnu se stávám na chvíli pravěkým sběračem a dědkem kořenářem. Předmětem mého zájmu jsou jitrocel (pro léčivý sirup), nezralé ořechy (pro neméně léčivou ořechovku) a květy černého bezu (na celoroční zásoby sirupu do vody).

Jeden rok jsem trochu zaspal a bezové květy byly z pozdního sběru. Na rozdíl od vinných hroznů to ale není dobrá taktika. Květy jsou olezlé, mšice v nich zalezlé a mne napadají myšlenky (vlezlé), že jsem asi vyrazil trochu pozdě. Co z květů neopršelo, to sfoukne vítr. Nedostatek pylu jsem tehdy musel nahradit zvýšenou koncentrací kyseliny citrónové, což vyvolalo kyselé obličeje zbytku rodiny. Letos jsem si tedy přispíšil a začal škubat už minulý týden.

Ani to není ideální postup. Když jsem trhal květy napůl s poupaty, utěšoval jsem se, že i v nich je skryt budoucí pyl. Nevrátil jsem se jako jindy žlutě poprášen jak pilná včela z borového lesa, ale plánovaný objem na redukovanou dávku (po inventuře a zjištění, že mám ještě přebytky z loňska) jsem si donesl. Kupodivu rodina výslednou chuť ocenila.

 Uplynul týden a něco a je to k vzteku – plevelné květy jak dlaň se rozvinuly a kam se člověk podívá, chebdí na chebdí. Prostě jsem to letos uspěchal.

Nicméně chytrý se poučí a moudrý poučí i ostatní! Vyvinul jsem proto včera agrotechnické pravidlo, které doufám časem zplaní v pranostiku.

Na svatého Slavoje / květů bezu jak hnoje!