No, jak kde.
Ale rostou, a docela divoce. Podhoubí všude a plodnice vyrážejí na nečekaných místech. Všude se šíří příjemná houbová vůně. A ani nemusíte do lesa.
Chce to ale splnit několik základních předpokladů. Potřebujete dům, postavený někdy koncem první čtvrtiny minulého století. Do domu dosadíte majitele, šikovného technika, ale méně šikovného stavaře, nejlépe v roli pantáty neboli tchána. Nemusí být lakomý, klidně naopak docela štědrý ke svým blízkým, ale musí chorobně spořivý. Není nad to, když je zároveň propagátorem zdravého a ekologického bydlení. Ve výsledku máte v řečeném domě místnosti, kde se ani v zimě prakticky netopí, ale ani zbytečně nevětrá. Je nezbytná jeho mírná laxnost k vlhké severní stěně – nevadí, když není absolutní a pan domácí se pokusí situaci řešit výsadbou popínavých rostlin, které mají vlhkost odsávat.
No a pak stačí počkat, až bude majiteli 95 let a je donucen k hospitalizaci s poměrně závažným onemocněním a nevalnou prognózou. Vystěhujete nábytek (s drobným rizikem propadnutí se navenek zcela zachovalými parketami, ovšem na zcela prožraných prknech a trámech), vezmete hrábě a pajcr (hrábě stačí na rozhrabání zbytků většiny podložních prken, pajcr pomůže na odolnější kusy) a můžete sklízet. Bohužel plodnic zas až tak moc není, zato podhoubí by se dalo věšet místo záclon. Máte-li výkonnou manželku, stačí tři hodiny a jedna místnost 4×4 metry je vytrhaná a houbičky i s jejich živinami vyneseny na zahradu. Na pětatřicetistupňové vedro nehleďte. Zbývá pořezat polštářové trámky a vynést asi jeden a půl kubíku škváry – ale to až zase příště. To celé pro velký úspěch ještě nejméně jednou opakovat. A hlavně sehnat firmu, která doplní vodorovné izolace, neboli provede podříznutí.
Chůze po otrhaných trámcích vyžaduje aspoň částečnou kvalifikaci fakíra – hřebíky z nich čnějící jsou naštěstí hlavičkami ven, špičkami stále ještě v trámku. Zato však zpracování přebytečných skříní a manželské postele z bytelné laťovky vyžaduje výcvik kamikadze. V domě totiž není běžná cirkulárka, jen okružní pila zavěšená včetně motoru na rameni, díky čemuž vlastní vahou doléhá ke žlabu, do kterého lze zasunout řezanou kulatinu. Pro zpracování desek je toto uspořádání ale zcela nevhodné, takže je třeba je nejdříve za pomoci maflíku zpracovat na pruhy. Posunovat je pak pod padajícím roztočeným zubatým kolem ovšem chce dost odvahy a lhostejnost k počtu vlastních končetin.
Nakonec ale nevadí, že je plodnic málo, protože chutnou smaženici z dřevomorky stejně nepřipravíte! Aspoň to bylo rušné sobotní odpoledne a nedělní dopoledne.
Ahoj Rowdy, proboha to je horor přímo z tvého života?? Jedná se o dům tvého tchána, doufám, že ten tvůj je OK. Ten děs na člověka padá s každou další větou větší a větší. Ty to prostě umíš zakuklit a vygradovat, na to jsi mistr. – Tyhle domovní akce u starých domů znám. Celý život se s tím potýkám a teď uvažuji o přestěhování. Ale to je taky horor..
No už jsme tu potvoru snad vykynožili, vykydali jsme škváru, shnilé trámy a parkety, položil jsem nové trámky, minerál ní vatu, OSB desky a linoleum, Berka vymalovala… a pantáta se 1. září stěhuje z následné péče.
Tedy, to zní jako pořádný horor. Tak nějak úplně všechno z toho.
Zní to jak horror, je to ale drsná realita. Naštěstí podřezávači sídlí ve vzdálenosti necelých 100 metrů. Jen nebudou podřezávat, ale napichovat.
Měli jsme. Jen chci říct,že leze i do zdi, osekávali jsme na cihlu do výšky asi 1,20m. Zabral Lastanox, dokonce i bez podřezávání máme klid.
Lastanox? Díky, zkusíme. Protože leze i skrz zeď.
Děkuji pěkně za takovou smaženici! A to mám jinak houby celkem rád.
Já jinak taky, ale živé jen v exteriéru.
Pan podřezávač říkal, že dřevomorka nemá ráda společnost. Že všechny domy, kde ji odstraňoval, byly neobydlené.
O zlých samotářích už psal Olbracht.
Jo, dřevomorka je ani ne tak zlý, jako proradný samotář. Proleze i tam, kde žádné dřevo není.