aneb padací den

Některý rok se možná nepovede, protože jsou pro něj potřeba specifické podmínky; noční mráz v ten pravý čas, kdy listí už má na krajíčku, ale ještě se drží. Představuji si to úplně laicky tak, že do spojení stopky a větvičky se stahuje voda z listu, ta v noci zkrystalizuje a přetrhá vazby a pod slunečními paprsky se ledové pouto uvolní. Následuje důstojné svlečení ořešáku z letního šatu až na holou kůži větví. Padací den má krátké trvání, jen několik desítek minut, a pro sadaře je to zážitek, něco jako pro vinaře čas burčáku. Letos nastal právě dnes asi kolem osmé a o půl desáté bylo prakticky po všem. Ovšem mezitím! Ladností pádu se ořešákové listy se sice nevyrovnají javorovým nažkám, je to spíš humpolácké bušení do nižších větví, ale snaha o spirálu se vybraným jedincům upřít nedá.

Dostavil se letos v mimořádně příznivé konstelaci. Vichřice minulých dní spolehlivě oklátila všechny ořechy, aniž by závažněji uškodila jen pomalu řídnoucímu olistění, a to, co strhala, zahnala do koutů zahrady. Trávník hustě posetý světle hnědými body pak stačilo lehce shrábnout a shrabek bez velkého třídění nasypat do lísek. Pod dnešním příkrovem už plody abys pohledal.

A propos burčák; letos jsem se poprvé stal vinařem amatérem. Soused František Ladislav přinesl plný kartón drobných kuliček hrozna. Prý má přijet nenasytná švagrová, tak raději sklidil předem. Moc k jídlu nebylo, takže jsem úrodu vymačkal, přecedil a postavil s trochou cukru ve velké sklenici na okno. Fázi kvašení jsem prošvihnul, po dvou týdnech pěna opadla a bublinky v nápoji také chyběly. Stočil jsem produkt do džbánu, nazval ho pirknpurkským modrým a on nám s Berkou zpříjemnil dva podzimní večery.

Přírodní divadlo skončilo, přiletěly sýkorky, oceňující jistě větší přehlednost terénu, a mně zbývá už jen zabránit zahradnicky aktivním členkám domácnosti v urychleném hrabání a přesunu na kompost. Kdepak, s takhle vzácným materiálem při takovém množství se musí naložit úplně jinak. Nechat ležet do odpoledne, do uschnutí; pak navršit na ohromnou kupu a počkat, zda Víla a Oliva pudově najdou to, co se od nich očekává a co mohou zažít jen jednou za rok. A když na to nepřijdou, tak jít příkladem a sám skočit do kupy rovnou po hlavě!