aneb měla výdrž…

Sice mi ještě v komnatě nekapala voda přímo na plíce, jak se to stalo Robetovi Lví hřívě v dramatu Potoky modré krve pánů Šimka a Grossmanna, ale tu a tam při prudkém větru nesprávného směru se nějaká ta kapka či vločka hřebenem střechy do vnitřních prostor prodrala a následně stekla po přívodu mluna do lampy, což nebylo zrovna příjemné ani bezpečné. Pierre Dobyvatel by mi sice poradil, abych si sehnal šaška taškáře, ale já dal přednost tesařům plechařům. Plechová střecha má tu výhodu, že kdyby se rozpálila, mohl bych na ni hodit kočku a třeba by mě to inspirovalo k hodnotnějšímu uměleckému dílu, než je plkání na blogu.

Trochu jsem si už připadal jako ve skanzenu, když všichni sousedé své tradiční bobrovky vyměnili za beton, plast, šindel či plech. I z estetického hlediska tedy byl čas na změnu, vybírat vstupné by se mi nechtělo.

Plechaře jsem tedy asi po ročním přemlouvání nalákal, dokonce jsme stihl nakoupit materiál předem, ještě než ceny stavebnin nabyly výšek hodných Himaláje. Dostavila se firma zvící muže středního věku, netrpícího závratí, a jeho důchodového táty včetně dvou jeho vrstevníků. Přijeli, otrhali, sházeli, zaplachtili a zalaťovali. Vyzvedli si do výšin tabule, imitující taškovou vlnitost, které jsem měl doma složené už od ledna. Únorové vichřice mi s nimi trochu zamávaly a vytvořily na nich nežádoucí zákruty, stačilo ale ohnutiny položit do vodorovna a lehce se po nich projít. Hezky by se psalo, že mi chalupu pobili (jak kozáci Tatary), ale ve skutečnosti ji pošroubovali.

Ptali se mě, jak je ta střecha stará. Je fakt, že jsme ji před necelými 40 lety přeložili a vyměnili nejhorší latě a tašky, přesto krovy a většina materiálu pochází podle mně dostupných informací zhruba z roku 1903. Proto jsem se s nimi rozloučil pozdravem: “Tak za 119 let zase přijďte!”