nebo taky “To mi teda kovídej.”

Použil jsem parafrázi na frázi asi už ne příliš často používanou – dnes se použije stručnější “je to fejk”. V uvedené modifikaci lze použít jako motto odpíračů pandemie.

Já odpíračem nebyl a nebudu, zvláště poté, co po pondělním výtěru mi naskočily dvě čárky. Měl bych tedy být těhotný očekáváním, co mi virus přinese (nebo odnese). On se ale chudák vydováděl už o víkendu a v pondělí se už jen líně rozlil po testovacím proužku. Stejně se nezmohl na víc než na 38,2 a chvilku zimnice. A nějaké to oslabení, ale koš s poleny jsem uzvedl vždycky.

Ale mám ho. Stal jsem se tudíž koviďákem a z Berky udělal ko-koviďačku. Od pondělí jsme se zavřeli doma, zatopili v krbu a začetli se.

Jenže ve čtvrtek musela přijet Mladší s rodinou, aby předala Vílu na víkend Prvnímu. Má to 250 km, takže by byl nesmysl, aby se pak hned vrátila domů a totéž v neděli. Zřídili jsme si proto dobrovolné vyhnanství v patře a nechali jim spodní část domu s tím, že pizzu, palačinky, topinky, lívance apod. pro nás malomocné uvaří a budou do kovidária strkat spodem.

Vyřešeno, fungovalo. Dokonce se pod dveřmi dal prosáknout i segedínský guláš. Nejnutnější nezbytnosti, jako třeba flašku ořechovky a dostatečně tlustou a nesrozumitelnou literaturu, jsme si ovšem odnesli sebou do emigrace ještě před jejich příjezdem. Bylo trochu zvláštní, domlouvat se na vzdálenost jednoho patra přes vocap, ale aspoň něco.

Tak jsme přežíli víkend v sídle s výhledem. Kdyby to trvalo déle, možná naučím Berku, aby měla ráda seriál Jistě, pane ministře/premiére.

Tak dobrá, napráskali jsme se příslušným úřadům a teď provádíme nácvik, jak říkal svobodník Jašurek. Nácvik plnohodnotného důchodu – 24 hodin spolu s omezením vycházení jen na zahradu. Jestli se do pátku nepovraždíme, tak už tu výpověď ve fabrice napíšu.