prvomájové

Někdo třeba zapomněl na prvního máje jít do průvodu, koupit si mávátko nebo vyrobit transparent o splnění a překračování plánu, jít do stánku nakoupit si mandarinky nebo mončičáky nebo se postavit na tribunu…Takové opomenutí by dříve pro opomenuvšího mohlo představovat problém, v této době bych ofšem provinilci neukládal horší trest, než třikrát přezpívat Internacionálu.

Já ale opomenul něco daleko důležitějšího. A přitom jsme se o tom bavili s Berkou už od prvomájového rána. Připomněla nám to dokonce i Víla, když se vrátili z třídenního výletu s Druhým. Ještě nikdy jsem na to za několik posledních desetiletí nezapomněl, byť jde o dost složitý rodinný rituál. Já říkám Berce “pojď”, ona “ne, až bude tma”, já “už je tma” (i když lampa pouličního osvětlení je vzdálená pět metrů), ona na to “ale sousedi jsou ještě na zahradě”, já “hele už odešli”, ona “no tak rychle”, tak vyběhneme pod třešeň a vykonáme potřebné. No ale včera jsme se začetli do detektivek a pak tupě zírali na bednu a Hynek nezavolal a ráno jsem si uvědomil, že jsme to prošvihli!

Většinou bývá problém v tom, že i náš relativně pozdní strom bývá 1. května už trochu opelichaný a jezdit do hor hledat něco lépe kvetoucího se nám nechce. Letos jsou květy v plné parádě, ideální podmínky, a my obyčej takto trestuhodně zanedbali. A navíc jsme ani svátečního dne nedbali a když Berka dopoledne spustila travní sekačku, spustil jsem já cirkulárku a likvidoval zahradní domek, postavený před pár lety pro Vílu.

Nedá se nic dělat, musíme to dohnat aspoň dnes. Zvýšenou intenzitou. Tedy žádné olizování, ale pořádného francouzáka. Nebo rovnou… ale ne, to radši ne, co kdyby sousedi ještě vyšli ven.