aneb Výlet se Slávou.

Celý příspěvek →

nebo uvidíme…

Do Messnerových hor jezdíme každoročně už víc než 30 let, někdy do severní části s horolezcovým hradem, někdy i trochu jižněji. Vynechal jsem jen jednou; přestože jsem jinak zapálený lyžař, zápal plic jsem přece jen raději odležel. Letos to možná bylo naposled a důvodů je hned celá řada.

Jeden z nich je ten, že naše oblíbená cestofka už dříve zrušila odjezdy z Kvínkáslu. Je nutno naložit sakypaky a dorazit do Stolice, vyčíhat si tam místečko na narvaném sídlištním parkovišti (nebo zaplatit čtyři a půl dne v parkhausu). Lyžovat první den po bezesné noci (letos Berka vymyslela vychytávku – Kinedryl, který trochu uklidní čivy). Aby člověk mohl trochu usnout, musí být stabilizován vzpříčením skeletu mezi sklopné stupátko a mírně položenou opěrku. Přestávám to považovat za důstojné. Totéž na zpáteční cestě, po které je nutno řídit ještě 120 km po nočních okruzích a dálnicích.

Kalendář cestofky už není tak plný, jak býval, takže je problém najít do oblíbených středisek vhodný termín a vyhnout se německým, rakouským a italským školním prázdninám a masopustu. Favorizovali jsme lyžování začátkem března, ale musíme brát zavděk únorem. Na druhé straně mě ale přeqapilo, že většinu osazenstva zájezdu tvořila generace ve věku 25 – 40, často s dětmi.

Další důvod je buzerace Talošů. To, že člověk musí mít od loňska na sjezdofce povinně pojištění odpovědnosti, je zcela v pořádku – mám ho vždycky a jednou se mi velmi vyplatilo, poté co mě sejmula jedna bláznivá Němka a její manžel tvrdil, že to byla moje vina (nebyla!!!, ale neměl jsem svědka). Vadí mi ale od letoška povinná přilba, jakožto člověku, který nemá rád cokoliv na hlavě kromě vlastní hřívy. Musel jsem si ji půjčit od Krupiéra (přece si nebudu ke konci kariéry kupovat vlastní) a ten si pak chudák musel půjčovat od kamarádů. A v hospodách na sjezdofce si vymysleli půllitry s děravým dnem! Kdo to kdy viděl, čepovat pivo do sklenice zespodu?

Když jsem si chtěl půjčit testovací lyže věhlasné švýcarské značky, musel jsem na mobilu vyplnit sáhodlouhý dotazník a dostal jsem za to prkna jak z olova, která jsem rád po jednou okruhu shodil; bývaly časy, kdy stačilo zout lyže, nastavit botu, sdělit svou lyžařskou úroveň a mohli jste si udělat kolečko bez dalších formalit.

Pak taky progedující skleróza. Kapitán letos zapomněl hůlky na různých místech celkem třikrát, naštěstí byla situace vždy napravitelná. Já tentokrát nic, ale co kdyby.

Taky vybavení mi dává na vědomí, že je načase přestat. Z rukavic mi z dlaní odletují veselé fáborky jak obyvateli leprosária. Stahovací pruh na horní části lyžáků se rozpadl vedví, což ještě vyřešil chemoprén; ale z levé boty mi poslední den v poledne vylezl vrut, držící horní pohyblivou část boty, a nedal se nijak zašroubovat ani zarazit. Měl jsem obavu, že se mi v oblouku zachytí o druhou botu, ale zbytečně; za hodinu tam už nebyl vůbec. Nevím, proč výrobci přidávají do výrobků takové úplně zbytečné díly, po zbytek dne mi nijak nechyběl. No a když jsem si chtěl něco zastrčit do levé dolní kapsy na bundě, zjistil jsem, že mám ruku mezi vnější vrstvou a podšívkou – vytrhnul se zip.

Zatímco dříve jsme byli nervózní z dlouhého čekání na průvodce s permicemi (nestihneme manžestr!!!), poslední dobou obouvání a odchod k lanovce zdržujeme co se dá a honění kilometrů na sjezdovce je pro nás nedávnou vzpomínkou. Prostě lyžovat sedm hodin téměř v kuse do možnosti vrátit se do autobusu je už zábava pro někoho jiného a na tříhodinovou lyžovačku stačí zajet do hor Jestřábích, Podzimních nebo Trautenberkových. Přestože jsem si třetí ze čtyř dnů naordinoval klid na lůžku v penziónu a četbu norských detektivek, pravé koleno mi splaskává na skoro normální rozměr ještě dnes.

Tak dost nerudného hudrání. Pořád je tam krásně, když se trefí počasí, sjezdovek spousty a zadek se na sedačkách často ohřeje. A kupodivu mi nevadí ceny. Poté, co Kapitán začal nadávat na to, že pivo už stojí šest euro, přepočetl jsem si ceny na průměrnou mzdu a kurs eura v roce 1996 a vyšlo mi, že zatímco tenkrát by průměrnému občanu stačila výplata na 3×4 dny lyžování, letos je to 8×4. Zatímco piv bylo za průměrnou výplatu v roce 1996 178, letos už minimálně 300 (počítám 45.000, někde mezi loňským průměrem a mediánem). Jídlo jsme tenkrát mívali většinou usmažené z domu, takže si ceny už nepamatuji, ale tam ten poměr bude ještě příznivější.

Znám sice pár aktivních staříků, co si nemůžou nic odpustit a nic vynechat, ale za mne by asi už bylo načase, projevit na prahu životního jubilea jiskřičku životní moudrosti a zvážit pro příští rok své síly. Nebo aspoň zvolit nějaký klidnější režim, bez nočních přejezdů a busových přesunů mezi sjezdofkou a penziónem… Pro jistou jsem ale před posledním odepnutím lyží poslal alpským vrcholům vzdušnou pusu. Za všechna ta krásná léta.